Keďže poslednú dobu často odpovedám na otázky, typu o čom vlastne ten Switchblade bude, rozhodol som sa čosi viac o tom napísať. Všeobecné veci o tom že sa jedná o 24h simulačnú hru typu MilSim/LARP, že sa bude odohrávať na ploche cca 120 km2 a že v nej budu mať ľudia úplne voľné ruky k riešeniu problému sú k dispozícií aj priamo v pozvánke. Táto akcia je však svojím spôsobom veľmi netypická a na Slovensku podobných akcií dokonca ani veľa nebolo. Nie je to však výmysel iba z hláv nadšencov, zo snahou priniesť niečo nové, ale je to scenár vytvorený práve zo skúsenosti z akcií podobného typu, ktoré sa odohrávali v Českej republike pod taktovkou Global Soft Games. Scenár tejto akcie pripravil pre nás Josh MOG, človek s veľkými skúsenosťami s organizáciou podobných hier. Takže aby sme sa vrátili k potenciálu hry a zbytočne to nenaťahova-li, vybral som tu niekoľko zážitkov z podobnej akcií v ČR s názvom Prisionquake, ktorá bola síce rozmerovo väčšia no do podstaty podobná operácií Switchblade.
BACIK, veliteľ čaty:
„Cotoje, tamhle někdo leží“ najednou vykřikl bažant, od schůzky s Echem 4.2 jsme ušli ani ne 100 metrů. Náš nováček má vytřeštěné oči a kouká přímo do lesa, během sekundy rozeznávám dvě ležící siluety. Nemám šanci ani zařvat rozkaz… Od jedné z ležících postav vylítla dávka kulek… ihned se řítím k zemi, moje reakce byla opravdu rychlá, ale najednou sem dostal ránu pěstí. Nechápu, co se děje. Píská mi v uších. Helma mi ulítla někam pryč. Strašná bolest. Nemůžu se hejbat. Snažím se vnímat okolí, ale nejde to, nemyslím na nic jiného než na tu hroznou bolest. Vůbec nic neslyším. Jsem v šoku. Najednou ke mně přibíhají dva mí lidé, chytají mě, a táhnou pryč, jak mě táhnou, narovnala se mi hlava a konečně něco vidím, zbytek jednotky zajišťuje oblast. Pochvíli se stahují zpět k nám. Medik mi zavazuje hlavu. Pomalu začínám slyšet, oznamuje mi, že mám levé ucho rozstřelené. Můj zástupce rozhoduje, že mě dotáhnou do auta a do polní nemocnice Brušperk. Šok pomalu odeznívá. Snažím se postavit na nohy. Proč jsme proboha ustoupili, mohli sme je sejmout. Pomalu začínám myslet, nováček mě podepírá. Vydáváme se k našemu autu. Jsme u auta, na mojí sedačce vidím můj mobil, zmeškané hovory od velitele čety. Pitomej mobil vypadl mi v autě. Od velení dostáváme rozkaz, abychom se přesunuli na kotu 311,8 západně od Brušperka… Já se o to nestarám, je to na mém zástupci…“
PETE, SF operator:
„Dělej! Pohni kurva sebou! Myslíš, že mám dneska čas jenom na tebe? Za chvíli dovezou další várku sráčů!“ Dívám se, jak bachaři před sebou strkají dezorientované vězně v oranžových hadrech se spoutanýma rukama.Vedou je do dřevěné boudy, která je vybavena vším potřebným – provazy, kladkou, železnými rošty, velkou reprobednou a nechybí ani žalářníkova sbírka zubních kleští.Naštěstí to vězni zatím nemůžou vidět – tohle, ani jámu vykopanou kousek vedle, ale fakt, že tyto věci nevidí neznamená, že je za za chvíli sami neokusí.
MIKE, eskorta pilotov:
„Cesta prověří kondičku poctivě – ztroskotali jsme hluboko ve vnitrozemí – začali jsme lehkým brodem potoka, cesta byla krásná osvětlená vesnicemi Merenge – jako myšky s ocelovými tesáky se prosmekáváme krajinou… před námi jakási továrna – musíme změnit směr. Po čase jsme narazili na řeku, Piloti chtějí brodit – proud je moc silný volíme sice delší, ale bezpečnější cestu… pokračujeme dál – raněný začíná kulhat… už tam budeme … došli jsme na místo doktor si dává na čas … v takovém místě jako jsme nyní jsem v životě nedal rozkaz k obranému perimetru… „
MATHEMATIC, kontraktor:
„Nechtěli jsme riskovat a tak jsme si zavolali posily, Černou, která právě byla k dispozici přímo u věznice. Trojice v českých maskáčích se nepokusila o nic, jeden se klepal zimou u jiného jsme měl pocit, že spí. Po nemálo minutách dorazila Černá a mohli jsme je prohledat, spoutat a odvézt do vězení, při prohledávání „spícího“ radisty došlo k nečekané události – dostal příkaz aby se překulil na záda abychom mu mohli prošacovat vestu a pod ním se objevil balíček s plastickou trhavinou, ve všech hrklo, ale nic se naštěstí nestalo. Bombu jsme nechali tam kde byla – nebudem riskovat. K ničemu dalšímu nedošlo a tak jsme zajatce v pořádku dovedli až do věznice. Tam si je převzala ostraha. „
RADAR, pilot vrtuľníka:
„Polobeh a rychla chuze po nocnim stihomamu se meni v ostrou chuzi s obcasnym klopytnutim a upadajici ostrazitosti. Prvni znamky unavy. Jsme sami na cizim uzemi. Strach ze psu. Nedelame dost pro mateni pachovych stop. Svetlo… je cim dal vic zkurvene videt. Strasne riskujem. Za posledni 2 kliky jsme uz 2x lezeli! Musime porad hlidat polohu. Jedina chyba muze znamenat zmenu presunu i o x-kliku. Je uplne svetlo. Ted uz muzeme jen bezet, ale na to nemame silu. Horizont. Muzeme jit dalsich 10km bokem? Neeeee…. Rozum veli, nohy „statecne prichlebuji“ lenore jit pres horizont. Vzdyt je to jen kousek sakra. Tak jo. Je to pole. Ale jak fotbalovej stadion. Pekne rovny. A dlouhy. Upada uz i usudek. To je cesta do pekla. Rozum veli byt nenapadny i na horizontu. Les. Dva. Pobezime? Ne. straze perimetru nebehaji. Uz je svetlo. Les vlevo i v pravo. Les je pritel. Ktery? Pravy. Ale ma zuby. Muzou tam byt hlidky. Tak blizko hranice… Ne do vezeni neeeee. Muj cil je Vengo! Uz jen 6 kliku!!! Ostrazitost klesa. Vidime uz jen ten les. STUJTE!!!………… a kurwa. „
BREH, palubný technik:
„Zranění mi dala zabrat už při zničení stroje, připevnit na něj výbušninu bylo místy velmi obtížné. Po demolici jsme uprchli skrz malou říčku na východ a zastavili jsme se až po mostem přes silnici. Určili jsme naši polohu, vzdálenost na extrakční bod a stav zásob. Zvláště třetí položka se ukázala velmi špatně, většina jídla shořela, asi 1l na osobu taky nebylo mnoho. Rádiový kontakt s velením zamítnul přesun na EEP a uvedl kodovanou přesnější polohu pro doktorovu ordinaci. Vyšlo nám však vstříci a na pomoc nám vyslalo část skupiny Foxtrot. Kontakt navázán na domluveném místě. Jako početnější skupinky jsme nemarnili čas a ihned se vydali směrem k ordinaci. Medici od Foxtrotu jsou pašáci, určili zranění velmi přesně. Nebyýt jejich zásahu, přímý únik do Venga byl smrtelný. Kromě toho nás k ordinaci hnalo i hemžení kolem místa dopadu. Až nebezpečně mnoho a nebezpečně blízko se začalo pohybovat mnoho aut i v tuhle hodinu. Tým Foxtror byl stále ve spojení a tak sme měli možnost zaslechnout střípky informací, hlavně zda jsou pronásledovatelé na stopě jim nebo nám.“
FILIP-R, civilný agent:
„Hlídkovali jsme na silnici mezi Trnávkou a Petřvaldem, když jsme zpozorovali dvě osoby stojící u krajnice. Osoby byly zjevně herní, neozbrojené a civilně oblečené. Náš vůz u nich zastavil a řidič si je přizval k okénku. Osoby tvrdily, že jsou na cestě domů, z továrny ( při prosbě o legitimaci nám byl dán k nahlédnutí občanský průkaz J – až takovou formu spolupráce jsme opravdu neočekávali ). Civilisty jsem pustili dál – nejevili se nebezpečně a náš cíl byl hlídkovat v Petřvaldě, ovšem po 30 sekundové váhání náš automobil přibrzdil o 30 metru dál znovu u onich kráčejících civilistů – k jejich zjevnému překvapení nad naším počínáním. Rozhodli jsme se nic neriskovat a přistoupit k fyzické prohlídce, která nic nenalezla a proto jsme ( alespoň v domnění toho ) se je definitivně nechali jít domů. O 5-10 minut později došlo k šokujícímu oznámení – autobus převážející trestance, byl přepaden a došlo k hromadnému útěku. Došlo k tomu samému – skřípění pneumatik a otočka o 180 stupňů. Jimmova noha na plynně ještě víz ztěžkla, když Aleon v divoké rádiové komunikaci identifikoval místo přepadu jako místo necelý kilometr od nás. Na místě jsme nalezli operující kontraktory ( kteří jak jsme se po sléze dozvěděli byli OPRAVDU QUICK REACTION – zastihlo to samotného MOGa) a RFkou přišel rozkaz lokalizovat svědky přepadení – podle popisu civilisti, jenž s námi měli tu čest tu noc již dvakrát. Po prvním přejezdu jsme je nemohli lokalizovat, nastoupila směska vzteku a nadšení okolního dění. Při druhém přejezdu jsme je však neminuli a po shodě že spoutání nebude nutné jsme je odvezli do věznice. Jejich návštěva tam byli stejně jako náš další briefing a proto jsme souhlasili že je dovezeme na hranice obce Trnávka. „
JURDAM, väzeň:
„Klečím na tom zkurveném roštu. Celé hodiny, dny, roky. Bolest se mi zakusuje do kolenou v celých dávkách. Mám sevřené čelisti a zadržuju na celé věky dech. Vím, že to už dlouho nevydržím. Něco mě ale stále žene dopředu. „
„Někdo mi přestřihává pouta, sundává kuklu a řve na mě „BĚŽ!“ Klopýtám k východu a vidím před sebou vojáka. Podává mi nějaký papír a volá na mě, že sme mezi Trnávkou a Petřvaldem. Petřvald je tímhle směrem. Klopýtám ven a přeskakuju příkop. Cítím pod nohama hlínu. Řev zůstává za mnou. Běžím s větrem o závod. Konečně sem přeběhl pole. Dochází mi, že je to zatracená skutečnost. Milosrdná skutečnost. Jsem sám a na živu. Kolem mě je jen ticho a tma. Mám chuť jásat. Šáhnu do kalhot a nahmatávám papír ve fólii. Úniková mapa. Mám štěstí, pomyslel jsem si. Strážní mě v poloze s opřenou hlavou nechali. Oddechl sem si. Bolest byla stále hmatatelná, ale byla by horší. Kukla byla vpředu povolená, takže sem nemusel dýchat přes látku. Došlo mi, že mi zdřevěněla pravá noha, zřejmě kvůli kanadě. Nešlo s tím ale nic dělat. Jakýkoliv pohyb na roštu byl odměněn další vlnou bolesti.“
„Pomalu se rozednívalo a já seděl u silnice v betonovém kanálku. Koukal sem do mapy a srovnával ji s okolím. Podle místa, kde sem překročil silnici, muselo tohle být spojnice mezi Petřvaldem a Mošnovem. Ještě kousek a budu u lesa, kde se nachází má MS. Ta představa se mi líbila. Až budu mít čas, umeju si nohy, pomyslel sem si. Pak sem koutkem oka zahlédl tři běžící postavy. Lekl sem se a tvářil se nenápadně. Nebylo ale možné, aby mě neviděli.“
JAMES, hlavný vyšetrovateľ veznice:
„Přišel rozkaz, že vězni musí být přesunuti na bezpečnější místo. Říkám si jak jako bezpečnější místo? Co se sakra děje? Kolem půl čtvrté raní přijede transport a vězni jsou naloženi. Odjíždí a během té samé doby jsou přivezeni tři zajatí vojáci. Nějací speciálové soudil jsem. Byli tři. Velitel, pípák a zdravotník, tuším že to rozdělení bylo takové, ale je to celkem jedno. Drželi jak psi a my zkoušeli staré finty. Oddělili jsme velitele od podřízených a snažili se je zmást lží. Drželi dlouho, ale nakonec byl jeden zlomen. V průběhu té doby jsem dostal zprávu, že se během transportu podařilo vězňům uniknout. Ještě že jsem ze staré školy a všem jsem potřísnil boty smradlavou rybou nebo pachem vysoké. Předal jsem pachy psovodům a zase začal řešit ty vojáky co jsme tam měli. Jak jsem psal. Podařilo je nám jednoho z nich zlomit. Řekl některé zajímavé informace, třeba jako že měl proběhnou útok na mou věznici, že podminovali některé mosty a musím říct, že mě z toho mrazilo v zádech. Vše jsem předal velitelství a doufal, že nás kdyžtak nenechají ve štychu. Pak dovezli ještě pár nepřátelských vojáků či opět chycených vězňů. Z rozkazu ti kteří nespolupracovali byli zlikvidováni a těm kteří spolupracovali byl poskytnut takový komfort, jaký jsme si k vězňům mohli jen dovolit. „